Kubíkův příběh
Jako raná péče, která se specializuje zejména na děti s poruchou autistického spektra, jsme byli osloveni paní psycholožkou z kojeneckém ústavu. A tam jsme poznali dvouletého chlapce Jakuba. Naše kolegyně pak docházela za chlapcem pravidelně a také jsme zajistili přítomnost a podporu dvou dobrovolnic – studentek. Kubík se díky péči všech lidí, jak personálu zařízení, tak naší pracovnice a dobrovolnic, začal více rozvíjet.
Dalším krokem v jeho životě byl vstup do předškolního kolektivu, protože bylo potřeba sociálně se začleňovat mezi vrstevníky. Na pavilonku v kojeneckém ústavu ho obklopovala sice zdravá, ale věkově mladší batolata, a on měl v té době téměř tři roky.
Z iniciativy naší organizace vzešel nápad na integraci chlapce do blízké běžné mateřské školky. Z naší dosavadní práce jsme měli zkušenost, že pro děti s těžším i těžkým postižením a pro jejich zdravé vrstevníky je taková možnost přínosná. Idea byla dobrá, ovšem realizace bez pozice asistenta pedagoga, který by Kubíkovi se vším pomohl, nebyla možná. Jakub byl totiž chlapec s nízkofunkčním autismem, nemluvící a ve všech činnostech závislý na svém okolí.
Na místo asistenta ve školce chyběly finanční prostředky. Za organizaci Jdeme Autistům Naproti z.s. jsme napsali grant na Nadaci Terezy Maxové a podařilo se! Kojenecký ústav dostal na mzdu asistenta 80 000 Kč a dalších 70 000 Kč dodala Nadace Malý Noe z Olomouce. Asistentem se stal člověk, který za Kubíkem již docházel jako dobrovolník.
Všechno, z našeho pohledu, fungovalo a přínos tohoto kroku se na chlapci postupně pozitivně odrážel.
Ještě před zakončením prvního roku docházky do školky však padlo rozhodnutí: chlapec musí do ústavu sociální péče, ve kterém dostane specializovanou pomoc. S tímto krokem jsme nesouhlasili. Neměli jsme však žádná práva v rozhodování, jen etika nám nedovolovala, nechat to být. Jakub byl umístěn do zařízení s těžce postiženými lidmi, kde věkový průměr obyvatel byl 40 let. Děti jeho věku tam nebyly.
Okamžitě jsme intervenovali, že taková situace není pro čtyřleté dítě dobré řešení. Proběhlo mnohatýdenní jednání, ve kterém jsme oslovili všechny odpovědné... Bohužel k žádné změně nedošlo, chlapec dál zůstával v nevyhovujícím prostředí. Zbývala poslední možnost - kontaktovali jsme Reportéry ČT, kteří věc pojali objektivně. Až medializace pohnula nefunkčním systémem. Chlapec se nakonec dostal mezi děti do dětského domova, kde se o něj dobře starají. Ale stálo to rok jeho života.
Od té doby uplynulo už hodně času a my jsme vděční, že Jakub může žít lepším životem. Ta nejlepší varianta pro život každého dítěte - rodina, v jeho případě pěstounská - zatím nevyšla. Jsme však rádi, že Kubíka můžeme každoročně přivítat na našem letním příměstském táboře v Olomouci a vidět, jak se mu daří.
I když je to chlapec s těžkou formou autismu, a je neustále co řešit, přesto když dostal příležitost, využil ji a hodně se naučil.
Kubo, drž se ! Máme tě rádi !
více v reportážích:
PODĚKOVÁNÍ SI ZASLOUŽÍ
Jana Kolomazníková - platila právníka a systematicky organizovala pomoc.
Roman Vičík - nejdříve dobrovolník v kojeneckém ústavu, pak víc než jen Jakubův asistent pedagoga ve školce. Člověk s odvahou a srdcem na pravém místě.
Helena Dolénková - vedoucí učitelka v běžné MŠ v Olomouci.
Iveta Palkovičová - pomohla Kubovi najít školku.
Lucie Dostálová - dobrovolnice u Kubíka v kojeneckém ústavu.
Martina Palkovičová - dobrovolnice u Kubíka v kojeneckém ústavu.
Nadace T. Maxové - Grant na mzdové náklady asistenta pedagoga.
Nadace Malý Noe - Grant na mzdové náklady asistenta.
Nadace Vigo - Jana Řeháková zařídila materiálně Kubíkův pokoj v dětském domově a nakoupila mnoho didaktických pomůcek pro Kubíka a děti z mateřské školy dětského domova.
Reportéři ČT 1:
Jana Sotonová - reportérka, která si celou věc vzala za svou.
David Macháček - reportér, po tragické smrti Jany Sotonové pokračoval v její práci.
Jdeme Autistům Naproti z.s. - viděli celou dobu smysl usilovat o lepší život pro Jakuba.
A další, kteří pomohli a nic za to neočekávali .....